MÁM VÁS RÁD, ANEB ŽIVOT V NEHOKEJOVÉ DEPRESI

Člověk si uvědomí, co měl, až o to přijde.

Tohle motto by se v dnešní době dalo tesat do kamene, ale ještě víc bolí za bezmoc, s tím cokoliv udělat…

LÉK NA VŠEDNÍ REALITU

Za ty roky, se nám podařilo v Modernu vytvořit atmosféru, která zdaleka nemá vliv pouze na sportovní výkony.

Lidé se k nám jdou uvolnit. Můžou mít problémy v osobním životě, můžou mít zlomené srdce, můžou mít trable v práci, nebo jen špatnou náladu, ale jakmile vejdou do kabiny, vše z nich spadne.

Usednete, otevřete bágl a už slyšíte Tůmiče, jak se směje Antlisovi, že si doma zapomněl hokejky již třetí den po sobě, když v tom už sype další fórky Ťoupek, který častuje aktovku na zádech Jirky Vévody, ve které má sbalenou hokejovou výstroj a marně se s ní snaží protlačit do dveří.

Okamžitě zapomínáte na veškeré trable a víte, že vás čeká několik desítek minut totálního vypnutí od každodenního stereotypu, plného hry, kterou milujete a s lidmi, které musíte mít rádi.

Tyhle momenty, jsou již ale velkou dobu minulostí…

UŽ TO TRVÁ ROK

Když to před rokem začalo, nikdo ani v tom nejčernějším snu netušil, že by to mohlo trvat tak dlouho. První uzavírky zimních stadionů, zákazy shlukování lidí jsme sice nesli nelibě, ale každý to chápal a snažil se to respektovat, abychom se mohli vrátit do normálních životů.

To se také povedlo a od léta se dařilo fungovat v klasickém formátu. Sotva jsme ovšem stihli odehrát první kolo naší Superligy, přišel první zdvižený prst v podobě uzavření sportovišť na 14dní.

Bohužel z těchto dvou týdnů, aniž by kdokoliv podal nějaké vysvětlení se stalo půl roku. Půl roku, plných zmatků, vydávaných opatření, které se ovšem mění doslova z minuty na minutu, což v praxi láme vaz skoro všem lidem, kteří nejsou v trvalém zaměstnaneckém poměru.

STOVKY HODIN VNIVEČ

Málokdo si umí představit, co to znamená v realitě. Neustále se snažíte reagovat a hledat možnosti, jak se vrátit zpátky na led, aby kluci a holky neztratili kontakt se sportem.

Když zavřou stadiony v ČR, hledáte možnosti, byť třeba jen krátkých kempů v zahraničí. Když se Vám podaří najít stadion i ubytování, zavřou Vám hranice.

Malá naděje svitne, když povolí sportování v určitém počtu, ale opět se mluví hlavně o hospodách, ale sport, potažmo hokej nikdo neřeší. Jak to doopravdy je neví ani na hygieně, natož potom provozovatelé stadionů. Desítky telefonátu a opět jen chaos, zmatek a zmar. Po delší době se dozvídáte, že můžete chodit jen v počtu 10 lidí. Opět následuje kolotoč telefonátů, zjišťujete, zda se to provozovatelům vyplatí, zda vůbec stadiony otevřou a za jakých podmínek, vymýšlíte opět další formáty akcí, aby to bylo zajímavé. Po desítkách hodinách práce se Vám podaří vytvořit kalendář akcí. Nikdo neřeší že se převlíknete na parkovišti, že musíte mít roušku i při tréninku a už vůbec ne, že nebude sprcha.

Lidi jsou prostě rádi, že si můžou jen zabruslit a párkrát plácnout do puku. Radost ovšem netrvá moc dlouho a po pár dnech se zakazuje i to.

Již po několikáté, za poslední měsíce končí Vaše práce a nápady v propadlišti dějin. Jste zdrceni, nejradši byste se vším práskli, nakoupili kožichy a vyrazili na Aljašku. Ale nemůžete. Už jen kvůli úsměvu kluků, které vidíte, když si můžou zase zavázat brusle. Nezbývá než čekat. Kohoutky se utahují, nařízení zpřísňují, ale čísla stále neklesají. Po čase jste tak otráveni, že přestanete sledovat i tu neustálou mediální masáž a rozhodnete se jen čekat, zda se na nebi rozsvítí alespoň jedna hvězdička, která Vám dodá naději.

A ona přichází v podobě možnosti sportování alespoň venku, což je v hokeji možno pouze na venkovních hřištích. Sice se opět pořádně neví, jak to bude, ale vy musíte opět nasednout do známého vyjednávacího kolotoče a zjišťovat podmínky a možnosti, i s tím rizikem, že zítra bude opět vše jinak. Nakonec se vše daří a ani ve snu si neumíte představit ten pocit, když se těšíte, že po dlouhé době uvidíte známé tváře.

Po týdnech, kdy máte všeho plné zuby, kdy je Vaše náladu těžce pod bodem mrazu se těšíte, že konečně vyrazíte mezi lidi a budete dělat to, co je Vaše životní náplň a poslání. Říkáte si, že to pár týdnů vydržíte i venku v mrazech a že po tak dlouhé době se přece musí opět otevřít zimní stadiony…

 DÍKY BOHU ZA OTEVŘENÉ KLUZIŠTĚ 

Možnost se opět vypotit a vyplavit endorfiny Vám vrací zpátky náladu. Sice stále platí tvrdé podmínky a omezené počty, ale Vy se cítíte  zase užiteční.

Lidi si přehazují práce, dojíždí autem klidně i hodinu a jsou na ledě při -12 stupních. A jsou šťastní a spokojení. Nikdo, kdo nemiluje hokej si tohle neumí představit. Tohle je vášeň a posedlost, kterou musíte mít v krvi.

Vymyslíme i herní formát v tom nejmenším počtu hráčů a vracíme emoce zpátky na led. Jsme zpátky, opět žijeme svůj život mezi mantinely. Je liják, že nevidíme přes plexiskla. Sněží, že se puk sotva kutálí. Ale nám je to jedno. Končíme zpocení, s neskutečným hřejivým vnitřním pocitem a jsme tam jeden pro druhého i v této těžké době.

I tohle patří ke sportu. I blbý pokec u kafíčka, povzbuzení toho, kterému zavřeli obchod, nebo zakázali točit pivo. I takto malý sociální kontakt může mít ohromnou duševní sílu.

Děkujeme všem za to, kdo nás podpořili jak fyzicky svou přítomností na ledě, ale i těm, kteří se přišli jen podívat, nebo nám poslali povzbudivá slova přes sociální sítě, nebo dokonce i za nečekané sponzorské dary. Moc si toho vážíme a věřte, že na to nikdy nezapomeneme.

DOBA TEMNA SE VRACÍ

A máme tu březen. Měli jsme samozřejmě nachystanou zkrácenou verzi pro ligu, ale místo toho přichází téměř hororová situace, kdy nás chcou vládní nařízení doslova uvěznit v teple domova.

Jsem realista a myslím si, že se dřív, než v září na led nedostaneme. Tělo se mi klepe, chlad na krku a nepříjemné vibrace na hrudi neznačí infarkt, ale obyčejný strach. Strach z toho, že hokejové i brankářské věci zavřu na tak dlouho dobu do skříně. Strach z toho, že nebudou tradiční letní kempy. Strach z toho, že se z toho nedokážu zase vyhrabat.

Člověk chce vidět světlo na konci tunelu, ale já si beru dalekohled, a i v něm vidím pouze tmu.

Kdybych si měl vybrat, jestli budu týdny na lůžku s respirátorem, nebo mě zase odříznou na půl roku od toho co nejvíce miluju, je Vám jasné, pro kterou variantu se rozhodnu.

Já sice neumírám na covid, ale umírám vnitřně kvůli covidu a vím, že x lidí je na tom ještě daleko hůře…, ale tohle nebezpečí si zřejmě nikdo z těch milionářských papalášu neuvědomuje.

ZNAMENÁTE PRO MĚ STRAŠNĚ MOC  

I když jsem si vědom, jak moc nám po sportovní stránce chybí klasický režim tréninků, zápasů, vlastní soutěže i cizích lig co hrajeme, zjišťuji, že nejcitelnější ztrátou je pro mě ten sociální aspekt.

Každý, kdo se k nám připojil píše svůj příběh a já jsem jeho horlivý čtenář.

I když mám k některým blíž, mám Vás všechny neskutečně rád, už jen pro Váš přístup k hokeji. Co pro něj dokážete obětovat, jak moc si ho vychutnáváte, s jakým zápalem prožíváte Superligu a celé to divadlo okolo, i to jak se aktivně snažíte zapojit, pomáhat a i malými detaily posouvat vše k co největší dokonalosti.

Udělal jsem v životě mnoho chyb jak v osobním, tak profesním životě, za které trpím a ponesu si následky až do konce života.

A jsem si moc dobře vědom, že jich ještě hodně udělám, ale vytvoření Modern Hockey nebudu nikdy litovat ani na vteřinu. Vím, že jednou na smrtelné posteli si budu přehrávat zpětně všechny zážitky a zkušenosti, které jsem s Vám prožil, ale na rozdíl odteď, kdy to jsou to slzy smutku, zmaru a beznaděje, to budou slzy štěstí, že se podařilo dát do kupy tak velkou skupinu lidí, která kolem sebe šíří tolik pozitivní energie.

Vím, že řada mužů se stydí těchto pár slov napsat veřejně, a i když je to semnou někdy hodně těžké, kvůli mé povaze, a řadu věcí se snažím maskovat za svoje vtípky, věřte že moje srdce bije jen pro Vás a     

MÁM VÁS UPŘÍMNĚ RÁD

PS: „Nikdy se nevzdávejte něčeho, co opravdu chcete. Je těžké čekat, ale horší je litovat.“

Váš Tůmič a jistojistě i celý tým MH